Cesta poustevníka: návrat k sobě

Někdy není potřeba jít dál. Někdy je potřeba odejít stranou. Do lesa. Pod skálu. Do ticha. Tam, kde člověk zase uslyší vlastní myšlenky.

Včera jsem se s rodinou vydal do Svatého Jana pod Skalou. Do místa, kde se krajina Českého krasu zvláštním způsobem dotýká duše. Skály, les, ticho, kostel, pramen, stará legenda. Není to jen výletní místo ale místo, které má atmosféru. Takovou, která člověka na chvíli zpomalí, i když původně přijel jen na procházku.

Se Svatým Janem pod Skalou se pojí legenda o poustevníku Ivanovi. Podle místní tradice sem měl kolem roku 880 přijít Ivan, syn polabského knížete Gostimysla, a žít jako poustevník v jeskyni pod mohutnou skalní stěnou, blízko pramene čisté vody. Legenda říká, že jej v jeskyni pokoušeli zlí duchové, a když chtěl odejít, zjevil se mu svatý Jan Křtitel a předal mu kříž, kterým pokušení zahnal.

Ať už člověk tuto legendu čte jako duchovní příběh, historickou tradici, nebo archetypální obraz, mluví k nám pořád. Ivan není jen postava minulosti. Ivan je obraz člověka, který odešel stranou, aby se setkal sám se sebou.

Každý z nás se čas od času vydává na cestu poustevníka.

Znáte to. Jste mezi lidmi, plníte povinnosti, odpovídáte na zprávy, řešíte práci, rodinu, účty, úkoly, plány, termíny. Den za dnem se valí pěna všedních dní. Člověk funguje, ale někde uvnitř cítí, že se ztrácí. Ne nutně dramaticky. Spíš pozvolna přestává slyšet vlastní hlas. A pak přijde potřeba ubrat. Dát si odstup od lidí, od obrazovek, od požadavků světa. Vyčistit hlavu. Srovnat myšlenky. Vrátit se zpátky do rovnováhy.

To není slabost ale je přirozený rytmus ducha. Stejně jako existuje den a noc, nádech a výdech, slunce a měsíc, existuje i čas aktivity a čas stažení. Aktivní duch tvoří, bojuje, pracuje, vede, rozhoduje. Pasivní duch naslouchá, vstřebává, mlčí, obnovuje síly. Kdo chce být stále jen aktivní, jednou se vyčerpá. Kdo chce být stále jen v ústraní, ztratí kontakt se světem a realitou.

Cesta moderního rytíře není o tom být v jednom z extrémů. Je o tom být s nimi v rovnováze. Právě proto patří duch mezi čtyři pilíře Cesty moderního rytíře. Není to abstraktní pojem, ale konkrétní praxe: meditace, reflexe, rituály, vnitřní klid a sebepoznání. Duch není něco, o čem se jen mluví. Duch je prostor, kde se muž potkává s tím, co v něm skutečně je.Sám se sebou. A příroda je jedním z nejpřirozenějších způsobů, jak se do tohoto prostoru vrátit. Les nevyžaduje výkon. Skála nechce vaše vysvětlení. Voda se neptá, kolik jste toho stihli. V přírodě člověk nemusí nic dokazovat. Stačí jít. Dívat se. Dýchat. Být.

Svatý Jan pod Skalou má v tomto směru silnou symboliku. Jeskyně svatého Ivana byla v minulosti upravena na skalní kostel a dodnes je spojena s kostelem Narození svatého Jana Křtitele. Vedle ní vyvěrá Pramen svatého Ivana, který byl v minulosti považován za léčivý a jeho voda se dokonce stáčela jako minerální voda „Ivanka“. Jeskyně, pramen, skála, kostel. Země, voda, kámen, duch. Všechno zde působí jako připomínka toho, že člověk není jen tělo z masa a kostí, ale také energie.

V tarotu tento motiv nese karta Poustevníka.

Poustevník stojí sám. V ruce drží lucernu. Ne proto, aby oslnil ostatní, ale aby našel cestu ve tmě. Je to malé světlo vědomí. Svítí jen na další krok. V druhé ruce drží hůl — oporu na cestě. Neutíká před světem ale odchází do ticha, aby se vrátil moudřejší. Poustevník není izolovaný člověk, který pohrdá ostatními. Je to člověk, který pochopil, že bez chvílí samoty se jeho vnitřní hlas utopí v hluku davu.

To je důležité i pro moderního rytíře. Rytíř nežije jen v akci. Nejde jen do boje, do práce, do výzvy. Musí znát i ticho. Protože bez ticha se z odvahy může stát agrese a netečnost. Z disciplíny tvrdost. Ze služby jen šedá nudná rutina. Cesta poustevníka nás učí stáhnout se dřív, než nás svět roztrhá na kusy. Učí nás rozeznat, co je skutečně naše, a co jsme jen převzali od okolí. Učí nás nechat odpadnout zbytečný hluk, aby zůstalo to podstatné.

Nemusíme žít v jeskyni ani nemusíme odejít do hor na čtyřicet dní. Někdy stačí půl dne v lese. Výšlap na kopec. Chůze bez sluchátek. Hodina bez telefonu. Zastavení u pramene. Tichá modlitba. Zápis do deníku.

Vědomý návrat k sobě.

Cesta na kterou se vydáváme ve stopách poustevníka není konečný stav. Je to rytmus. Člověk odejde do ticha, aby se mohl vrátit mezi lidi pevnější, klidnější a pravdivější. A možná právě v tom je jedna z největších lekcí Svatého Jana pod Skalou. Někdy musíme sejít pod skálu, vstoupit do vlastního nitra a podívat se na své démony. Ne proto, abychom před světem utekli. Ale proto, abychom se do něj mohli vrátit s jasnějším světlem. Moderní rytíř nepotřebuje být stále vidět. Někdy musí zmizet do ticha. A znovu se potkat sám se sebou.